Kdy jste naposledy dostali od někoho kompliment? A kdy jste naposledy kompliment někomu složili? Dávat i přijímat komplimenty, schopnost ocenit sebe i druhé je uměním, které každý neovládá. Proč tomu tak je? Co nás nutí častěji vyhledávat „chyby“, namísto toho, abychom oceňovali přednosti? Pojďme nahlédnout pod pokličku naší mysli.
Jeden z mých šéfů byl ukázkovým příkladem člověka, kterému se schopnost skládat komplimenty a oceňovat druhé ze života vytratila. S oblibou říkával: „Řekli mi, že málo chválím. Tak vás tedy chválím.“
A s jízlivým úsměvem na tváři se vždy významně rozhlédl po přítomných. Jakoby čekal, co oni na to. Někteří mu jeho jízlivý úsměv opětovali, jiní raději hleděli jinam.
„Tak takhle vypadá kompliment?“, přemítala jsem v duchu a cítila se u toho hrozně.
Další jeho oblíbenou větou bylo: „V tabulkách jsi už dlouho na předních místech. Tak tě musím pochválit.“ I tady jeho slova pocit radosti či důležitosti ve druhých neprobouzela.
Pokud, stejně jako já kdysi, přemítáte nad tím, zda takto vypadá kompliment, pak toho zanechte. Takto kompliment, projev uznání či ocenění opravdu nevypadá.
Proč je projevu uznání a ocenění kolem nás stále tak málo? Co nám v tom brání? Proč podvědomá mysl poutá naši pozornost více k tomu špatnému a to dobré opomíjí?
Vnitřní kritik v nás
Se schopností zaznamenávat a rychle vyhodnocovat to, co naše podvědomí vnímá jako chybu, hrozbu či nesoulad, se rodíme.
Úkolem našeho podvědomí je chránit nás před případnými hrozbami okolí. Proto nás více upozorňuje na to špatné. Aby nás „ochránilo“.
My se pak naučíme dobré vnímat jako samozřejmost a díky autopilotovi ve své hlavě zaměřujeme pozornost na případné hrozby a chyby. Jak u sebe samých, tak ve svém okolí. Včetně lidí kolem nás.
A tak se schopnost ocenit druhé, pochválit je, složit kompliment jako projev uznání, z našeho života vytrácí.
Naše podvědomí od samého počátku našeho života vnímá i všechny krásy světa. Do našeho vědomí však již nevysílá signál, že bychom jim měli věnovat výraznou pozornost, natož je oceňovat.
A tak je naší vědomou volbou, zda u sebe rozvineme schopnost vnímat dobré, hezké a příjemné kolem nás i v nás. Je na nás, zda se naučíme projevovat sobě i druhým uznání.
Mlčení namísto uznání
Před časem jsem od jednoho skvělého NLP trenéra slyšela krásný příběh. Byl o chlapci, který nemluvil. Rodiče s ním podstoupili řadu vyšetření a nikde nic nezjistili.
Když chlapci bylo asi čtrnáct let, seděli na návštěvě u oběda. V tom chlapec promluvil: „Ta polévka je příliš slaná.“ Všichni se překvapeně obrátili k chlapci. „Ty mluvíš!“, jásali rodiče. „Ale proč jsi doteď neřekl ani slovo?“, ptali se. „Protože doteď bylo všechno v pořádku.“, odvětil chlapec.
Nepřipomíná vám to něco? Velice často takto reagujeme na vše dobré ve svém životě. „Když je to v pořádku, nač to komentovat.“, říkáme si. „Až bude něco špatně, včas na to upozorním.“, dodává naše podvědomí. Kde se v nás toto přesvědčení bere?
Co se v mládí naučíš
Jeden krásný citát od P. D. Jamse říká:
„Co dítě nedostane, zřídka může později dát.“
Co u vás doma převládá? Věnujete větší pozornost nedostatkům svého potomka, či převládají projevy uznání a ocenění jeho hodnot?
Všimli jste si, jakou pozornost věnuje velká část rodičů špatným známkám svého potomka a jak málo pozornosti zbývá na ty dobré?
Jisté vzorce chování aneb návyky se táhnou generacemi jako červená nit. Pokud jsme sami byli doma častěji upozorňováni na své nedostatky a káráni za to, co se na nás rodičům nelíbilo, máme sklony podvědomě dělat to samé svým dětem.
Poutáme pozornost k chybám a přednosti opomíjíme. Vnímáme je jako samozřejmost a nabýváme dojmu, že není třeba se jimi zabývat.
Ostatně naše podvědomá mysl nás v tom podporuje, je to přece pro naše dobro a ochranu. Ne tak docela.
Jakou změnu do našeho života projevy uznání přinesou
Důležitou součástí života je rovnováha. Mysleme na to, že poutat pozornost k chybám již umíme, o to se naše podvědomí stará a vysílá signály „hrozby“ do našeho vědomí.
Naším úkolem je, naučit sebe i své potomky poutat pozornost k tomu dobrému, krásnému a pozitivnímu v nás i kolem nás. Tak se náš život dostává do rovnováhy.
Projevy uznání a ocenění jsou spouštěčem pozitivní lidské chemie, která dodá člověku přirozeně dobrou náladu a utváří zdravé sebevědomí, sebedůvěru a sebelásku.
Naučme se přijímat komplimenty
Jak přijímáte komplimenty? Představte si, že vám někdo pochválí nový účes. Jak reagujete?
Odvětíte s lehkým úsměvem „děkuji“, nebo se z vašich úst line komentář typu: „No, původně jsem to chtěla ostříhat úplně jinak, ale kadeřnice mě přesvědčila. Moc se v tom necítím.“ A už líčíte druhému, s čím vším jste na svém účesu nespokojeni.
Patříte-li mezi ty, kteří říkají „děkuji“, pak vám z celého srdce gratuluji a raduji se s vámi. Umíte přijmout kompliment.
Pokud jste se našli spíše v druhé části ukázky, nesmutněte. To jen váš autopilot na vyhledávání chyb převzal nadvládu a spustil svůj oblíbený monolog. Můžete to změnit a zařadit se mezi ty, kteří umí kompliment přijmout.
Proč je pro tolik z nás obtížné kompliment přijmout?
Jednoduchá odpověď, málo jsme jich v životě dostávali. A tak na ně není naše mysl zvyklá. A co naše podvědomí nezná, to mu přijde podezřelé.
Pokud jste dostávali v životě málo spontánních komplimentů a projevů uznání, vyvolávají zpočátku ve vaší hlavě spíše pocity úleku, cítíte se nesví a nevíte, co s tím.
Čím více komplimentů budete dostávat, tím lépe je bude vaše podvědomí, a tím i vy, přijímat.
Spokojený život je o rovnováze, vzpomínáte? Proto je důležité umět komplimenty nejen přijímat, ale i dávat.
Získat odvahu a vystoupit ze šedi davu
Začít dávat komplimenty a oceňovat vše krásné kolem sebe, chce odvahu a odhodlání. Vystoupíte tím z davu těch, kteří mlčky hledí na vše dobré jako na samozřejmost. A přiblížíte se tak zase o kousek blíž sami sobě.
Schopnost oceňovat druhé a schopnost oceňovat sám sebe jsou spojené nádoby. Čím více uznání projevíte světu tam venku, tím více si budete sami na sobě všímat toho dobrého a krásného, co ve vás je. Krok za krokem se spolu s oceňováním druhých naučíte oceňovat sami sebe.
Šiřte projevy uznání a ocenění kolem sebe o sto šest. Čím více jich budete dávat, tím více se váš život bude naplňovat pocitem radosti a spokojenosti.
Probouzet úsměv na tváři druhých a hřejivý pocit radosti v jejich srdcích je dar. A vy ten dar v sobě máte. Využijte ho naplno a zažívejte díky němu ve svém životě malé zázraky každý den. Zázraky jménem úsměv, radost, spokojenost, pocit naplnění a uznání.
K zamyšlení
Rozhlédněte se kolem sebe. Co ve vaší blízkosti stojí za projev uznání?
Komu z vašich známých to dnes sluší? Už jste jim to řekli?
Jakou pozornost jste dnes věnovali svým dětem či svému partnerovi? Co se vám na nich líbí? Za co je chcete pochválit či jim složit kompliment?
Až to uděláte, tiše sledujte, co se bude dít. Co to s nimi dělá? Jak se tváří? A co to dělá s vámi? Jak se u toho cítíte? Co se děje uvnitř vás?