Víte, jak naše mysl reaguje na předponu NE? Jaké emoce v naší mysli vyvolají slova „neboj, nebude to bolet, nic se ti nestane“? Zklidní naši mysl, nebo v nás vyvolají pocit nedůvěry a pochybností? A co teprve slůvko „uklidni se“? Skutečně v nás vyvolá pocit klidu a pohody? Jak vnímají tato slova dospělí a jak jsou na tom děti? Odpovědi i malou inspiraci naleznete v mém příběhu.
Tichem čekárny před ordinací dětského lékaře se rozlehl dětský pláč a křik. Ozýval se z ordinace. Dveře se otevřely a z nich do čekárny vyšla maminka s plačícím, asi tříletým chlapcem.
Za nimi se ozval rázný hlas doktorky: „Tak maminko, až se váš syn uklidní, přijďte zpátky a dokončíme vyšetření.“
Maminka si sedla s chlapcem do takřka prázdné čekárny a jala se uklidňovat chlapce, jehož pláč neutichal. „Co jančíš, prosím tě, vždyť to nebolí.“ Začala mírným, domlouvavým hlasem.
Chlapec se na ni pochybovačně podíval, popotáhl a stále plačíc pravil. „Bolí, minule to taky bolelo.“ „Ale minule to bylo něco jiného. Paní doktorka tě musí poslechnout, aby věděla, jestli už jsi zdravý.“
„Já nechci, já se bojím. To bolí!“ Vzlykal a jeho pláč stále zesiloval. V očích malého chlapce se zračil strach a nedůvěra. Maminka udělala další pokus. „Neboj, nebude to bolet.“ Nezabralo to, nebyl k utišení.
Maminka začínala být nervózní a její hlas už vůbec nezněl klidně. „Prosím tě, neřvi tady a uklidni se! Děláš jenom ostudu.“ Pravila důrazně a zoufale zároveň.
Do této scenérie se rozrazily dveře ordinace a v nich se objevila paní doktorka. Dala si ruce v bok, podívala se na chlapce z vrchu a pravila: „Tak co, už ses uklidnil?“
Starší paní, která seděla s vnučkou v čekárně, se lehce pousmála. S ohledem na řev, rozléhající se budovou, vyzněla tato věta opravdu komicky.
Starší paní vstala a přistoupila k lékařce. Něco jí tichým hlasem řekla a trpělivě čekala na odpověď. Lékařka po chvíli sundala stetoskop z krku a podala ho dotyčné starší dámě.
Paní přistoupila k plačícímu chlapci se stetoskopem v ruce. Chlapec zpozorněl a jeho tělíčko se lehce napjalo, připravené „k útoku“.
Starší paní se na něj podívala měkkým a vlídným pohledem. Laskavě a tiše k chlapci promluvila: „Ty se toho bojíš, viď?“ Chlapec lehce přikývl. „Já se taky někdy bojím.“ Řekla tiše a usmála se. „Prohlédneme si to sluchátko spolu, chceš?“ Chlapec stále vzlykal, ale jeho dětská zvědavost začala růst. Nepatrně přikývl.
Chlapec, už o poznání klidnější, začal vysvětlovat, jak ho to u paní doktorky minule bolelo, že hodně plakal. Během povídání dala žena stetoskop chlapci do ruky, aniž by si toho všiml.
Když mu to došlo, trochu se lekl, ale stetoskop stále držel. S nedůvěrou na něj hleděl. Paní mu navrhla, aby si sluchátko přiložil na ruku. Po chvilce váhání to chlapec udělal. Za chvíli se rozzářil. Pravil: „Studí to, ale nebolí.“
V jeho očích se začínalo zračit překvapení i radost zároveň. Po chvíli ho klidným a vyrovnaným hlasem přiměla, aby si dal stetoskop do svých oušek a přiložil si ho na svůj dětský hrudník.
Chlapec chvilku poslouchal svůj vlastní dech a oči mu zářily. Po té sundal stetoskop, podal ho lékařce, vzal překvapenou maminku za ruku a pravil. „Už můžeme.“
Všichni tři pak vstoupili do ordinace. Ještě než se dveře zavřely, chlapec se otočil, pohlédl starší ženě do očí, lehce kývl a usmál se. Ona jeho pokývnutí a úsměv s šibalským mrknutím oka opětovala. Dveře ordinace se zavřely a lékařka mohla vyšetření chlapce dokončit.
Jak naše podvědomí vnímá předponu „NE“
Naše mysl se vyvíjí postupně a naše podvědomí předponě NE příliš nerozumí. Ve chvíli, kdy slyší jakékoliv slůvko s předponou NE, tuto předponu vymaže a má nutkavou potřebu přimět nás, abychom to či ono udělali, namísto toho, aby nám to „zakázalo dělat“.
S postupem věku se tuto předponu náš mozek naučí zpracovávat na vědomé úrovni, a tak ve chvíli, kdy slyšíme „nedělej to, neříkej to, nechoď tam,“ dokážeme na vědomé úrovni „poručit“ svému podvědomí.
Dětská mysl však nemá centra vědomé části naší mysli natolik vyvinutá, aby byla schopna slůvka s předponou NE dostatečně zvládat.
A tak, když na poslední chvíli zakřičíte na své dítko: „Neskákej do té kaluže!“, jenom jeho mysl ponouknete k tomu, aby do té kaluže skočilo. Navíc jeho mysl se už několik desetin vteřiny před tím rozhodla, že to udělá. A tak má radost, že jste mu toto rozhodnutí „ještě požehnali“.
Slova a emoce
Slova jsou spouštěčem našich emocí. Vyvolávají v naší mysli vzpomínky a ty vyvolávají emoce.
Když k tomu přidáme skutečnost, jakým způsobem zachází naše podvědomí s předponou NE, je nasnadě, jaké emoce v nás vyvolávají slova, „neboj, nebude to bolet, nic se ti nestane“.
Tato slova zní pro naši mysl jako varování: „Hele, dej si pozor, něco se na tebe chystá!“ A tak namísto toho, aby se naše mysl zklidnila, je ve střehu a nabývá dojmu, že bolet to bude určitě a má o důvod více se bát.
Pro dětskou mysl to platí dvojnásob. Strach je vrozenou součástí našeho bytí. Jen jeho intenzitu si v sobě neseme každý jinou.
Zatímco „bát se“ umíme od narození všichni, překonávat strach se musíme postupem času teprve naučit. Učíme se ho opět na vědomé úrovni a jsme toho schopni až od určitého věku.
Děti cca do 6-7 let takřka nejsou schopné překonávat strach na vědomé úrovni jinak než formou hry. A to za předpokladu, že její průběh a především výsledek je totožný s výsledkem skutečné události.
Pokud budete hrou chtít dítěti předvést, že ho něco nebude bolet, a ono to ve výsledku bolet bude, riskujete, že ztratíte důvěru a již nikdy nebudete moci formu hry pro tento případ použít.
„Uklidni se!“
Toto slovo vyvolává v naší mysli paniku.
Možná si vybavíte, že i v dospělosti, když jste rozčílení a někdo vám důrazně a někdy až trochu panovačně řekne, „Prosím tě, uklidni se!“, moc vás to neuklidní. Spíš naopak, leckoho to rozzuří ještě víc.
Často pak říkáme větu, „Ale já se nechci uklidnit!“, nebo „Co bych se měl uklidňovat, já jsem naprosto klidný.“
Slůvko „uklidni se“ v nás vyvolává pocit, že pro nás druhý nemá dostatek pochopení, že s námi naše pocity či danou situaci nesdílí, cítíme se opomíjeni.
Proto na zklidnění mysli nefunguje. A přesto ho tak často používáme. Nahradíte-li ho kupříkladu větou, „Klid, společně to zvládneme, hezky se zhluboka nadechni a podíváme se na to,“ máte šanci na zklidnění svého protějšku mnohem větší.
Starší žena v našem příběhu u chlapce uspěla především proto, že mu jeho strach nerozmlouvala. Přijala ho a tím dala chlapci najevo svoji důvěru a pochopení. Její klidný a vyrovnaný hlas podvědomě nutil chlapcovu mysl, aby věnoval ženě pozornost.
Ve chvíli kdy získala chlapcovu důvěru i pozornost, využila dětské zvědavosti, kterou si v sobě nesou všechny děti a vyzvala chlapce ke hře. Protože hravost je opět přirozenou součástí lidského bytí každého z nás.