Proč to nejde…

person-354535_640

Zažili jste někdy pocit, že jste na všechno sami? Co vše se v naší mysli odehrává, když žijeme s přesvědčením, že se na druhého ve vztahu nemůžeme spolehnout? Existuje z toho cesta ven? Je lepší mlčet nebo si promluvit? I o tom je následující příběh.

Zorka rozespale sáhla do skříňky nad umyvadlem a vytáhla plato s malými pilulkami antikoncepce. S hlavou plnou myšlenek, co vše musí ten den zařídit a o co se postarat, se snažila automatickými pohyby jednu pilulku z plata vymáčknout. Najednou se ozval podivný zvuk, cosi tiše cvaklo o stěnu umyvadla.

Po chvilce jí došlo, že se pilulka skoulela do odpadního otvoru v umyvadle. „Sakra, to mi ještě chybělo. To ten den pěkně začíná,“ pomyslela si. Snažila se horní uzávěr povolit, ale nešlo to.

face-535766_960_720

Vylezla z koupelny a zavolala na svého muže: „Pavle, pojď sem na chvíli.“ Ze zdola z kuchyně se ozvalo: „A co potřebuješ?“ Nešťastným hlasem mu vysvětlila situaci a požádala ho, aby ji pomohl uvolnit horní uzávěr. Po chvíli ticha se zezdola ozvalo. „Tak ten prášek spláchni!“ „Ale já ho nechci spláchnout, já ho chci spolknout!“, zařvala zoufale Zorka. Na to už se jí žádné odpovědi nedostalo. Když sešla dolů, dostala už jen vysvětlení, proč to nejde a o jak náročnou akci jde. Ať už byla pilulka kdekoliv, mezitím se rozpustila.

Tentýž den večer stála Zorka ve sprše a užívala si horké vody. Po chvíli však přišlo nemilé překvapení. Ze sprchy už tekla jen studená. „Super, už zase blbne bojler,“ pomyslela si Zorka. Šla se o tuto informaci podělit se svým mužem v naději, že se záležitosti ujme a co nejdříve bojler opraví.

relax-378476_640

Manžel ležel u televize a sledoval dokument o Stalinovi. Zorka ho ze sledování vytrhla informací o rozbitém bojleru. Muž na ni pohlédl a pravil: „Věděla jsi, že Stalin bojoval už v první světové válce?“

Zorka na něj vytřeštila oči. „Nevěděla. A ani mě to nezajímá, protože to moji rodinou situací neřeší.“ Odpověděla rozhořčeně. Po krátké odmlce udělala odhodlaně druhý pokus: „Pavle, nefunguje nám bojler, uděláš s tím něco?“

Pavel se na ni otočil a s poněkud nepřítomným pohledem pravil: „Mě by ti zajímalo, kolik tomu Stalinovi bylo, když umřel. Tebe ne?“ Zorka zalapala po dechu a jen odsekla: „Ne, mě ne.“ „A proč ne?“ dotazoval se její muž až s dětsky naivním výrazem v tváři. „Protože Stalin mi bojler určitě neopraví,“ řekla už naprosto zoufale Zorka a odešla. Její muž zůstal v obýváku sám se Stalinem a bojler i nadále málo ohříval.

Když se po čase k tématu bojler vrátili, dostala Zorka „odbornou přednášku“, kam se voda ztrácí, jak špatně nastavují pákovou baterii a ujištění, že s bojlerem je vše v pořádku.

Ohřev vody v bojleru ani po tomto rozhovoru nedostál žádných změn. Jen Zorce při tom prolétla hlavou celá řada hořkých vzpomínek na to, co vše u nich doma nefunguje.

Vzpomněla si na boty, které tak dlouho čekaly, až je muž opraví, že si je nakonec opravila sama; na lehátko k bazénu, které leží už dva roky rozebrané v garáži; na výměnu dílu v tiskárně, kterou nakonec musela také zvládnout sama a … Výčet věcí, které jí prolétly hlavou, byl opravdu dlouhý. Cítila se na všechno sama, byla unavená, komunikace vázla a rovnováhu sil už roky ve vztahu postrádala.

social-media-862133_960_720

Rozložení sil a rovnováha
Zorka z našeho příběhu je typem člověka, který má potřebu věci řešit a nic zbytečně neodkládat. Věří, že když člověk chce, řešení se vždycky najde a nic není nemožné. Její muž Pavel je v tomto směru jejím pravým opakem. Rád věci odkládá a jeho mysl je plná důvodů, proč něco neudělat, proč vše odložit a nechat „na potom“. A tak i rád zapomíná na to, co slíbil, aby se jeho mysl nemusela zatěžovat výčitkami svědomí, že něco ještě neudělal. Nebo dokonce myšlenkami, že něco má či musí udělat. Zorku tento postoj dovádí k šílenství a po letech společného života je z Pavla i tak trochu unavená.

Naše mysl potřebuje k pocitu spokojeného bytí rovnováhu – uvnitř a navenek. Ve chvíli, kdy v partnerství máme pocit, že jsme na všechno sami a nemůžeme se na toho druhého takřka v ničem spolehnout, dochází k narušení rovnováhy. Leckdy se dostaví i pocit opomíjení. Neochotu druhého zapojit se do každodenních činností si naše mysl často vysvětluje jako nedostatečný projev respektu a úcty vůči naší osobě. A to především na podvědomé úrovni. Tím se v nás pocity zbytečnosti, marnosti a nerovnováhy prohlubují. Začínáme být ve vztahu nespokojení.

S rovnováhou souvisí rozložení sil. Každý máme ve vztahu nějakou roli, a pokud má jeden z partnerů pocit, že druhý danou roli nenaplňuje, jeho nelibost roste. V nespokojeném partnerovi se hromadí vztek a jeho myšlenky se více a více upínají k tomu, co vše ten druhý neudělal, jak on je na všechno sám a jak je pro svůj protějšek nedůležitý. Živí v sobě přesvědčení, že se jeho partner o nic nezajímá, o nic se nestará. A nespokojenost narůstá.

music-104606_960_720

Co s tím?
Jestliže jste v situaci, kdy něco podobného zažíváte, pak si se svým partnerem promluvte a pokuste se o změnu. Nerovnováha a špatné „rozložení sil“ vztahy ničí. Člověk svými myšlenkami, vědomými i nevědomými, ničí sám sebe uvnitř a tím si ničí i svět kolem sebe tam venku.

Často se komunikace na „ožehavé“ téma bojíme. Máme sklony přehrávat si v hlavě průběh rozhovoru a vymýšlet leckdy až katastrofické scénáře. A protože v naší mysli jsou již zaryty pocity zbytečnosti a opomíjení ze strany partnera, naše odvaha k rozhovoru se snižuje.

Čím déle to však budete odkládat, tím hůře se budete cítit a tím více chyb na svém partnerovi uvidíte. Proto zvedněte hlavu a jdete do toho. Pokud vám na sobě i na vztahu s partnerem záleží, tak to za to stojí.

Schopnost společně komunikovat není nic jiného než návyk. A stejně jako všechny ostatní návyky vzniká i tento návyk postupnými kroky, dostatečnou vytrvalostí a odhodláním. Ve chvíli, kdy se rozhodnete, že do toho jdete, pak už neustupujte. Je možné, že napoprvé to zrovna nevyjde. Nebo nebudete spokojeni s výsledkem. Ale to nevadí. I tento pokus se počítá. Opakujte ho znovu a znovu, dokud si vaše mysl i mysl vašeho partnera nezvykne. Ve chvíli, kdy vaše podvědomí přijme, že komunikovat je normální, stane se váš návyk trvalým. A pak už jen stačí ho pravidelně posilovat a rozvíjet.

silhouettes-78015_960_720

Často se v knihách píše, že vytvoření návyku trvá 21 dnů. I to však má svá pravidla, ale o těch až někdy příště. Teď jen drobné doporučení. Nepodléhejte iluzi, že máte po 21 dnech hotovo. Rozvíjejte návyk i nadále, posilujte ho stejně, jako se posilují svaly na těle. Jinak ochabne, ztratí na síle a vy riskujete, že se vrátíte do starých kolejí mlčení a pocitů zklamání.

Lidé, kteří se naučili spolu komunikovat, mají mnohem pevnější a přátelštější vztahy, než ti, kteří ve vztazích mlčí, doufají v zázračnou proměnu partnera a naštvaně si „mumlají pod vousy“, v čem všem je ten druhý zase zklamal. Hodně štěstí!

Autor: Lenka Kubáčová

Líbil se vám článek? Odebírejte další články a inspirace z webu emailem.

Klikněte na tlačítko a přihlaste se k odběru.