Náš mozek miluje rutinu, je to relativně líný „sval“. A tak nám z mnoha důvodů, o některých se za chvíli dozvíte, jakoukoliv změnu rád rozmlouvá. Tvorba nového návyku je pro náš mozek změna. Ve chvíli, kdy se začneme učit cokoliv nového, procházíme 4 fázemi. Porozumíme-li jim, pak pro nás bude mnohem snazší nenechat se od naší mysli odradit a vytrvat až do konce.
2. díl – Čtyři fáze zručnosti, aneb jak vzniká nový návyk
Pokud jsme se dokázali zastavit, pojmenovat si, co chceme a co ne, uvědomili si, co nového se chceme naučit, do čeho se chceme pustit a čeho chceme dosáhnout, pak je čas vykročit.
Vykročit znamená krok za krokem opustit nefunkční rutinu, aneb limitující zručnost a vytvořit zručnosti nové.
Ve chvíli, kdy vykročíme, můžeme pociťovat nejen euforii a nadšení z toho, že jsme se na novou cestu vydali, že jsme se pustili do něčeho nového, ale i lehký chaos a napětí. To je proto, že jsme mozek vytrhli ze zaběhnutých kolejí a on potřebuje trochu času, aby začal spolupracovat a vydal se s námi na cestu nových činností a návyků.
A tady už vstupujeme do první fáze tvorby návyků a naše cesta začíná.
Čtyři fáze zručnosti
1. fáze: Nevědomá nevědomost
Fáze nadšení a odhodlání, potřebujeme ji k tomu, abychom svůj mozek přiměli pustit se do něčeho nového. Překročili svůj vlastní stín a začali vytvářet nový návyk, naučili se lyžovat, řídit auto, hrát golf, cizí jazyk, nebo třeba změnili práci, našli si nové bydlení, začali podnikat, šli za svým snem a podobně.
Je to fáze, ve které si příliš nepřipouštíme myšlenky, že to nezvládneme. Jsme plní odhodlání, vnitřní motivace a nadšení. Věříme, že to dokážeme. A to je dobře.
Často si nepřipouštíme myšlenky, že něco z toho, co budeme potřebovat neumíme. A také si nepřipouštíme, že něco z toho, co děláme, nám může při tvorbě nového návyku i překážet.
Vnímáme-li nějaké možné překážky na cestě, pak jsou minimální. Nutno však připomenout, že i přes všechna rizika, která pramení z euforie a nadšení, je tahle fáze nezbytná, abychom se rozvíjeli, posouvali, měnili k lepšímu a tvořili nové věci.
Pro to, abychom uspěli, je klíčové, jakým způsobem zvládneme 2. fázi zručnosti.
2. fáze: Vědomá nevědomost
Tohle je fáze, ve které to lidé nejčastěji vzdávají. Období, ve kterém nám dojde, co vše ještě budeme potřebovat, co si potřebujeme osvojit. Co nám na cestě k novému cíli, návyku třeba i překáží. A je nutné to odstranit. Někdy dojdeme k poznání, že to bude trvat déle, než jsme si na startu mysleli.
Je to období, kdy můžeme být unavení, zklamaní, třeba i zmatení. A naše mysl nás začne upozorňovat na to, že to příliš dlouho trvá, stojí to víc úsilí, než jsme čekali. Začne nám to rozmlouvat.
Často tuhle fázi provází nespokojenost, objevují se i pochybnosti, zda to vůbec dokážeme. Mohou se objevit i „černé“ myšlenky na budoucnost, co když to nevyjde, co když to nedokážu, jak budu vypadat apod.
Důležité je vědět, že je to přirozené a k cestě za novým cílem, ať už je to cokoliv, tahle fáze patří. Čím více si to budete uvědomovat, tím snáze tuhle fáze zvládnete.
Myslete na to, že je to jen fáze, určité období, kdy vás mozek zkouší, jak pevně jste rozhodnuti něco změnit, dotáhnout do konce, něco se naučit.
Důvěřujte si a jděte krok za krokem dál. Dejte si čas, nespěchejte. Buďte si vědomi toho, že když se něco nového učíme, mozek spotřebovává mnohem více energie, než když to děláme automaticky. A tak můžeme být v téhle fázi i více unavení. A zasloužíme si více odpočinku, který je nezbytností.
Myslete na to, že vše, co jste se už naučili, procházelo touhle fází. Ať už to bylo zavazování tkaniček, studium ve škole, řízení auta nebo cokoliv jiného. A dokázali jste to. Dokážete to znovu.
3. fáze: Vědomá vědomost
V tomto období jsme „z nejhoršího venku“, nemáme však ještě hotovo.
Je to fáze, kdy si začínáme uvědomovat, že děláme pokroky. Některé z nových činností už nám jdou snáz, nestojí nás už tolik energie. Uvědomujeme si, kolik nového jsme zvládli, naučili se. Je to období, kdy máme opět více radosti i motivace k dalším krokům.
Současně tam, kde jsme potřebovali některé staré zvyky odstranit, si začínáme uvědomovat, že se k nim vracíme méně a méně. Vytrácí se z našeho života.
Je to období, ve kterém se však stále ještě potřebujeme na většinu činností vědomě soustředit, více kontrolovat sami sebe, uspořádávat si činnosti i čas tak, abychom to zvládli. Stále své nové činnosti vědomě řídíme.
Rizikem téhle fáze je vyvolání mylného dojmu, že máme hotovo. To pak vede k tomu, že si naše mysl nový návyk dostatečně neukotví, nebude ho vykonávat automaticky. Riskujeme, že ho budeme více a více opouštět. Nedoputujeme k cíli, nestaneme se mistry v dané zručnosti. Nebo se dokonce vrátíme „do starých kolejí“.
A tak i tady je důležité vytrvat, jít dál, trénovat, a to až do chvíle, kdy jednoho dne zjistíme, že nový návyk děláme automaticky, aniž bychom si ho museli vědomě připomínat. Pak jsme se úspěšně dostali k cíli, do čtvrté fáze zručnosti.
4. fáze: Nevědomá vědomost
Z naší nově osvojené dovednosti se stává návyk, podvědomá zručnost. Už se na činnost nepotřebujeme vědomě soustředit, náš mozek ji vykonává automaticky, nás už to stojí mnohem méně energie a úsilí.
Nově vytvořená činnost se stává rutinou, běžnou součástí našeho života, leckdy ji přestáváme vnímat. Bereme ji jako samozřejmost.
I tahle fáze má svoje úskalí. Často rychle zapomínáme na to, co jsme se naučili, kolik energie nás to stálo. Nedokážeme ocenit to, co umíme, nedokážeme dostatečně ocenit sami sebe.
Může se to zdát jako paradox, ale čím lépe nějakou činnost umíme, tím méně si uvědomujeme, jak velkými mistry v ní jsme. Vnímáme svoji dovednost jako samozřejmou. Leckdy nabýváme mylného dojmu, že tohle přece umí každý.
To někdy vede k tomu, že někteří ztrácí trpělivost s druhými, když je danou dovednost učí.
Posledním rizikem této fáze je, že zajedeme do rutinních kolejí svých návyků, zručností a přestaneme pravidelně vyhodnocovat, které z nich stále potřebujeme, a které nám už překážejí, nebo je na čase je aktualizovat, přizpůsobit situaci, nebo je prohloubit, rozšířit apod. To leckdy vede k tomu, že přestáváme stíhat, jsme nesví, nespokojení, výsledky, které očekáváme, se nedostavují apod.
Pak je čas se zastavit, nahlédnout dovnitř sebe a přehodnotit, co dělám, jak to dělám, co z toho opravdu potřebuji a co mohu dělat jinak.
A přichází další kolo čtyřech fází zručnosti a tvorba nových návyků.
Mějte na paměti
Tvorba každého nového návyku prochází čtyřmi fázemi. Každá fáze má své výhody i svá rizika.
Nový návyk je pro mozek změna, a tak nám ho nejen na začátku, ale i průběhu může rozmlouvat.
Když pochybujete, zda to dokážete, připomeňte si, co vše jste už v životě dokázali.
Vnímejte, ve které fázi se nacházíte, připomínejte si, že je to jen na chvíli, brzy se posunete zase o krok dál.
Ve chvíli, kdy to chcete vzdát, vybavte si výsledek, cíl, kvůli kterému jste se do toho pustili. Prožijte si všechny krásné pocity spojené s tím, jak to v cíli vypadá. Vybavte si, jak se budete cítit v cíli. A postupujte krok za krokem dál.
Obklopte se správnými lidmi. Těmi, kteří vás budu na cestě podporovat, povzbuzovat.
Učte se o těch, kteří do cíle došli.
Potřebujete-li kontrolu zvenčí, pak si najdete někoho, kdo vás bude nejen povzbuzovat, ale i kontrolovat, jestli jste dané činnosti vykonali. Trochu vás popíchne a „ohlídá“, abyste vytrvali do konce. Do chvíle, kdy už jeho „pošťuchování vpřed a kontrolu“ potřebovat nebudete.