Přednášky na téma „Dítě jako osobnost“ najdete zde.
U řady lidí v dnešním moderním světě stále převládá přesvědčení, že na tento svět přicházíme bez jakýchkoliv vědomostí a znalostí. Je tomu opravdu tak? Musíme skutečně všemu naše děti učit? Nebo je mnohem moudřejší učit se od dětí a vzájemně se inspirovat? Co je správné a co ne? Často hledáme odpovědi „tam venku“, aniž bychom si uvědomovali, že nejvíce jich nalezneme uvnitř sebe a svých dětí.
2. díl – Každý je připraven v jiném okamžiku
Vývoj naší mysli a učení
Vědci prokázali, že mozková centra každého z nás se vyvíjí trochu jinak. Je obecně známo, že jsou rozdíly ve vývoji i konečném utvoření mozku mezi ženami a muži.
Studie dále prokázaly, že mozková centra každého z nás se vyvíjí rozdílně, a tak i tady bychom měli brát s nadhledem, ve kterém roce či dokonce měsíci života má naše dítko cosi umět a cosi ještě ne. Každé je na daný vývojový okamžik připraveno v jiném období svého života.
Již desítky let je známo, že pokud učíme náš mozek cosi v okamžiku, kdy na to není připraven, pak mu můžeme velmi ublížit. A tím ublížíme sami sobě, či svému dítěti.
Výzkumy prokazují, že ve chvíli, kdy mozkové centrum, které se k pochopení právě učeného vztahuje, není vývojově připravené učenou látku přijmout, můžeme ho nepřiměřenou snahou „dostat to do hlavy“ zablokovat a jeho vývoj i na několik let zpomalit.
Proto je moudré naslouchat svému dítěti a ve chvíli, kdy nám dává všemožné signály, že to nechápe, dát mu čas. Nebo hledat jiné cesty, jak mysl uvolnit.
Forma hry, odebrání přílišné důležitosti danému úkolu, tvorba myšlenkových map, jsou jedny z neúčinnějších forem, jak potenciál mysli uvolnit. A to v kterémkoliv věku.
Je škoda, že se těmito poznatky více neřídí ve školách, protože tam se látka probírá bez ohledu na to, zda jsou děti, resp. jejich mysl, připraveny či nikoliv. Forma hry a techniky na uvolnění mysli jsou stále využívány jen minimálně. V řadě případů to pak skutečně zpomalí schopnost učení některých oborů i na řadu let.
Na co jsou naše děti malé
Velmi často žijeme v přesvědčení, že musíme všemu naše děti naučit.
S tím souvisí ještě jedno, obecně dosti rozšířené přesvědčení, a to, že jsou naše děti na tu či onu činnost ještě příliš malé a musíme to tudíž udělat za ně.
Ospravedlňujeme to tím, že jim to musíme nejprve ukázat. Jenže někdy jim to ukazujeme až příliš dlouho.
Děláme to hned z několika důvodů.
Jedním je strach, aby si naše dítko neublížilo. Dále pak obava, aby něco nerozbilo či nezničilo. A v neposlední řadě si naše mysl často vybaví, že to bude trvat mnohem déle, než kdybychom to udělali my sami.
A tak nám to náš mozek začne rozmlouvat a přesvědčovat nás, že jsou na to ještě naše děti malé. A my se pak snažíme přesvědčit je.
Některé děti na to přistoupí, některé ne. Ty, které na to přistoupí, si postupem času zvyknou na to, že celou řadu věcí děláme za ně. A zvyk je železná košile.
Když jsou děti dost velké
Ve chvíli, kdy rodičovská mysl na základě svého naprogramování dospěje k přesvědčení, že je jeho dítko dost velké na to, aby již to či ono vykonávalo samo, jaké je rodičovské rozčarování, že se do toho potomkovi nechce. A většinou dítě sklidí komentář, že je líné…
Není líné, jen je tak zvyklé. A navíc zjistilo, jak je to pohodlné a do změn se mu tudíž příliš nechce. Je to jakýsi začarovaný kruh, který se dědí v genetických kódech z generace na generaci. Větší sklony k tomu mají matky, které tráví obvykle s dětmi více času, a tak dědictví začarovaného kruhu pokračuje.
Čas předat zodpovědnost
Konáním za naše děti v přesvědčení, že jsou na to ještě příliš malé, jim bereme jistou dávku zodpovědnosti a rozhodování.
Většinou v domnění, že zodpovědnosti je naučíme později, neb i na tu jsou příliš malé. A s tím přijde i schopnost rozhodnout se.
Vývojově optimální pro rozvoj genu zodpovědnosti je právě období raného dětství, kdy děti silně vnímají své rodiče jako vzor. Řada rodičů přistupuje k „učení“ zodpovědnosti v období puberty, kdy je na to mysl adolescenta nejméně připravena. Má totiž příliš mnoho jiných věcí na práci, než zabývat se tréninkem zodpovědnosti.
Možnost rozhodovat se za sebe už má raději, ale i zde adolescent volí, kdy se mu chce a kdy nikoliv. A navíc jeho mozek prochází v tomto období opravdu bouřlivou přestavbou související s objevováním vlastního Já, utvářením identity a formováním osobnosti.
Učme se od dětí
S mnohým z toho, co se snažíme své potomky naučit, už přicházejí na tento svět. Nesou si toto vědění v sobě ukryté v genetických kódech, programech svého podvědomí i nevědomí.
Stačí jim jen dát dostatek prostoru, nechat jejich schopnosti rozvinout, podporovat je, inspirovat a nastavovat pravidla hry ve spolupráci s nimi. Tiše je sledovat a učit se od nich. Tak vzniká velmi pevný vztah mezi rodičem a dítětem. Rovnováha v dávání a přijímání.
Ať již vychováváte své děti jakkoliv, vězte, že pokud je vychováváte s láskou a důvěrou v sílu jejich osobnosti, pak nic z toho, co děláte, není špatně.
Chyby jsou dovolené, vzpomínáte? Děti jsou k výchově svých rodičů a jejich „výchovným chybám“ mnohem tolerantnější, než si myslíme. Stejně tak, jako jsme dokázali v dětství být tolerantní my.
A až dospějí, začnou vychovávat své vlastní potomky a dělat vlastní „výchovné chyby“, leckdy si s úsměvem vzpomenou, co se jim v dětství nelíbilo a co naopak líbilo a jejich tolerance ještě stoupne. I to si neseme v genetických kódech a posíláme to dál jako poselství dalším generacím.
Shrnutí
Předejme dětem zodpovědnost a možnost rozhodování, když jsou malé.
Učme děti formou hry bez ohledu na věk.
Využívejme metody uvolnění potenciálu mysli.
Děti vědí lépe, než my, kdy a na co jsou připraveni.
Stačí jim dát prostor, tiše je sledovat a naslouchat jim.
Mnohé z toho, co je chceme naučit, již vědí. Přinesly si tato poznání na tento svět.
Nechme je projevit svoji moudrost a vědění.
Inspirujme je a nechme se jimi inspirovat.