Dostal jsem nápad!

judge-300552_640 – kopie

Přimět druhé, aby od nás přijali náš nápad, je leckdy nesnadný úkol. Jak to udělat? Jak v nich vzbudit zájem o to, co se jim chystáme říci? A co teprve realizace nápadu! Jaké jsou cesty, abychom přiměli druhé jít do toho s námi? Co v našem projevu mysl druhých uzavírá a co ji naopak dokáže naplno otevřít? O tom je následující příběh s několika inspirativními kroky na závěr.

Mladý muž jménem Roman vstoupil rychlým, rázným krokem do místnosti. V místnosti bylo rušno. Po pár minutách přípravy vyzval ostatní, aby se usadili na svá místa. Porada mohla začít. On byl šéf.

Roman vedl skupinu už dlouho. Zažili pády i úspěchy. Poslední dobou se jim víc než nedařilo a Romanův šéf na něj vyvíjel větší a větší tlak, ať s tím rychle něco udělá.

Roman celý týden strávil myšlenkami, co s tím. A koncem týdne to přišlo, dostal nápad. Byl svým nápadem nadšený a věřil, že tohle jim všem pomůže.

Představoval si, jak podřízení přijmou jeho nápad s nadšením, a vše se začne měnit k lepšímu. Tolik mu toho běželo hlavou.

face-535774_960_720

Rozhlédl se po místnosti a spustil: „Jak jistě víte, jsme na tom poslední dobou dost mizerně. Jsme poslední a to už pěkně dlouho.“ Bylo hrobové ticho.

Následoval asi pětiminutový monolog, ve kterém několikrát připomenul podprůměrnost výsledků. Vyslovil přesvědčení, že si za to mohou sami, protože se práci dostatečně nevěnují a nemají žádné nové nápady. Když skončil, všichni se cítili jak spráskaní psi.

Po krátké odmlce do této napjaté atmosféry opět zazněl Romanův hlas. „No, abychom se konečně odlepili ode dna, něco jsem vymyslel. Dostal jsem nápad!Významně se rozhlédl po přítomných a dodal: „Makal jsem na tom celý víkend!“

Znovu si prohlédl tváře svých podřízených a chvíli čekal, co oni na to. Seděli s hlavou skloněnou a tvářili se, že tam nejsou. Zdálo se, že se na Romanův nápad nikdo netěší.

„No, nevadí“, pomyslel si Roman, „však vy pookřejete, až vám svůj nápad ukážu.“ Lehce se rozkročil, dal si jednu ruku do kapsy a spustil.

Za jeho zády běžela prezentace, kterou Roman provázel nadšeným monologem o tom, co teď budou dělat, co jim to přinese a kolik si vydělají. Několikrát zdůraznil, že tohle je pro ně to nejlepší řešení.

leadership-913043_960_720

Jeho monolog trval přes půl hodiny a za celou dobu se nikoho v místnosti na nic nezeptal. Jakoby ho ani nezajímali.

Byl ponořen do své řeči a zcela pohlcen svým nápadem. Když skončil, konečně se rozhlédl po místnosti.

Očekával jásot a nadšení, ale nic takového nepřicházelo. Nálada v místnosti se k lepšímu nezměnila. V očích řady z nich se zračily pochyby či rozpaky.

Do ponurého ticha se opět ozval Romanův hlas: „Vy jste to nepochopili, co?!“ Povzdechl si a dodal: „No, nevadí, tak ještě jednou.“ A dal si repete.

S ještě větším důrazem, nadšením a hrdostí v hlase vysvětloval, co budou dělat a co jim to všechno přinese. Nevědomky přidával i na intenzitě hlasu, jakoby měl pocit, že čím hlasitější bude, tím se jeho slova donesou k více uším. Nestalo se tak.

Když skončil, žádnou změnu v náladě ani tvářích svých podřízených nezaznamenal. Začínal být zoufalý a vzteklý. „Vy to fakt nechápete? Vždyť je to tak jednoduchý a přitom geniální! Co se vám na tom nelíbí?“

To byla první otázka, kterou za celou dobu své prezentace položil. Pár hlav se podívalo směrem k němu. „A bude to fungovat?“ Hlesl nejistě jeden z přítomných. Roman se rozčílil. „Proč by to, sakra, nemělo fungovat?“

gesta

Po té se rozpoutala diskuse, kdy se osmělili i další členové skupiny a začali zpochybňovat Romanův nápad. Vyjadřovali obavu nad tím, že už toho vyzkoušeli tolik a nic z toho nebylo.

Roman sypal z rukávu jeden argument za druhým, neustále se vracel ke své prezentaci a připomínal svůj nápad. Co argument to další námitka ze strany podřízených. Asi po půlhodině přetahování, kdy se neposunuli ani o píď.

Roman plný zklamání a vzteku, že jeho nápad nejsou schopni ocenit, poradu předčasně ukončil. Lidé opustili místnost tiše a rychle. Jejich hlavou se honilo všechno možné, jen naděje na „lepší zítřky“ tam nějak chyběla…

Roman se poctivě přípravě porady věnoval. Byl nadšený ze svého nápadu a celou dobu věřil, že jeho nadšení budou sdílet i ostatní členové týmu.

Proč se tak nestalo? Co se honilo v hlavách jeho podřízených? Co v jejich hlavách zabránilo tomu, aby jeho nápad kvitovali s povděkem?

face-109968_640 – kopie

Co naši mysl uzavírá
Vyvolá-li v nás někdo pocit viny, méněcennosti či dokonce křivdy, pak se naše mysl jakémukoliv návrhu či nápadu na změnu od takové osoby uzavírá.

Roman svým monologem udělal ze svých kolegů neschopné outsidery, kteří nejsou schopni nic vymyslet. Jejich dosavadní úspěchy úplně opominul a svým negativismem v nich vyvolal vzpomínky především na jejich neúspěchy.

Následkem toho se každý z nich uzavřel do svého vnitřního světa vzpomínek se silnou potřebou ujasnit si, jak to vlastně s těmi svými úspěchy a neúspěchy opravdu má.

Svět tam venku v danou chvíli vnímal málokdo. A proto k nim Romanův monolog o novém řešení nijak nepromlouval.

face-622904_640 – kopie

Jak naše mysl přijímá nápady zvenčí
Nápady zvenčí naše mysl vyhodnocuje jako změnu. A změnu intuitivně v první chvíli naše podvědomí odmítá. Bojí se jí.

Naše podvědomí miluje to, co už zná. Nerozlišuje, zda je to dobré, či nikoliv. Zkrátka to zná, a proto to miluje a nechce se toho jen tak vzdát.

Ve chvíli, kdy slyší slovo nápad či změna, je ve střehu. Rychle ve své mysli vyhledává, zda má s takovou situací nějakou zkušenost. A když zjistí, že nikoliv, snaží se vědomou mysl přesvědčit, aby návrh odmítla.

Strach ze změny si neseme ve svém genetickém kódu od svých předků z dávné historie. Změna tehdy skutečně často znamenala hrozbu a kdo tuto schopnost neměl, leckdy nepřežil. I přesto, že se doba změnila, podvědomé varování a strach ze změny si v sobě neseme stále.

K tomu, abychom byli ochotni alespoň vyslechnout nápad druhého, potřebujeme především správné emoční rozpoložení. A otevřenou mysl.

S náladou, která v místnosti vládla, se mysl zúčastněných uzavřela ještě před tím, než Roman vyslovil slovo nápad. Po té, co ho vyslovil, byla zkáza dokonána a jeho šance na úspěch byly minimální.

star-209371_640

Kdy se naše mysl otevírá
Vyvoláme-li v druhých pocit oboustranné důvěry, pak máme napůl vyhráno. Zdůrazňuji slovo oboustranné. Neboť chcete-li, aby vám lidé důvěřovali, pak je nezbytné, abyste důvěřovali i vy jim.

Při slovním projevu si nezískáte důvěru jen slovy. Je nutné přidat správnou intonaci a modulaci hlasu.

A správný tón je třeba doplnit vhodnými, otevřenými gesty rukou, postojem těla a mimikou v tváři. To vše zvládnete ve chvíli, kdy uvnitř vás skutečně bude víra v to, co říkáte a v ty, kterým to říkáte. Jinak riskujete, že přinejmenším řeč vašeho těla prozradí, že to, co říkáte, vlastně nemyslíte vážně.

Otevřenost a vyslovení naděje, že spolu to zvládnete, posílí váš projev důvěry. Tak zvýšíte šanci na úspěch sobě i druhým.

Vzbudíme-li v lidech naději, že ze všeho existuje východisko, jejich mysl se zase více otevře.

A podpoříme-li takto otevřenou mysl ohlédnutím zpět na momenty, kdy jsme se společnými silami dostali i z horších situací, než je tato, jsme zase o krůček blíž úspěchu sdílení svého nápadu s ostatními.

Důležité je připomenout ty momenty, které vedly k řešení. Okamžiky, kdy se vše obrátilo k lepšímu a připomenout, jak jsme toho dosáhli. Na to pak navažme sérií otázek, které mysl druhých ještě více otevřou.

authentic-386651_640

Nápady a odpovědi ve vlastní hlavě

Ve chvíli, kdy se chystáme lidem sdělit, co jsme vymysleli, potřebujeme v nich vzbudit zájem o to, co přijde. Pokud jsme správně zvládli otevírání mysli, pak je čas na probuzení zájmu. K tomu jsou ideální již zmíněné otázky.

Lidé mnohem lépe přijímají nápady, které se zrodí v jejich vlastní hlavě, než nápady zvenčí. Proto, chceme-li, aby s námi sdíleli naše nápady, je nutností, aby si nejprve ve své hlavě našli odpovědi na otázky, zda to opravdu chtějí.

Série otázek může vypadat například takto: „Vzpomínáte si, jak jsme se tenkrát dostali ze situace XY? A jak jsme pak stoupali raketově vzhůru? Jak jsme to pak společně oslavili? To byla jízda, co? Půjdete se mnou do toho znovu? Mám pár nápadů a zajímá mě váš názor a vaše podněty. Podíváte se na to se mnou?“ A tak dále.

Po každé otázce dejte lidem prostor, aby se vyjádřili. Dejte jim čas, aby vyvolali ve svých hlavách vzpomínky na to hezké, co jste spolu zažili. Tím zvýšíte jejich ochotu jít do toho s vámi znovu a naději, že to vyjde.

Do prezentace se pusťte až po té, co vám vaši kolegové odsouhlasí, že je váš nápad zajímá. Ve chvíli, kdy to odsouhlasili vám, odsouhlasili to především sami sobě.

V průběhu prezentace se ptejte na jejich názor, sledujte jejich výraz v tváři a nechte jim prostor na jejich vlastní nápady, které se díky prezentaci vašeho nápadu v jejich hlavě zrodí.

Možná, že na konci z vašeho nápadu budu něco úplně nového. Ale tím lépe. Ne nadarmo se říká, víc hlav víc ví. A ať už bude výsledný nápad jakýkoliv, rozhodně bude mít velkou šanci na úspěch, protože se do jeho tvorby zapojili všichni, nebo přinejmenším skoro všichni.

Ve chvíli, kdy se na čemkoliv sami podílíme, naše odhodlání k realizaci takové věci roste. Mozek mimo jiné produkuje dopamin a adrenalin a do realizace se pak pouštíme s nadšením.

Naše mysl má radost z toho, co jsme vymysleli a radost v nás probouzí víru, že to vyjde. Dává nám energii, naději a chuť do života. A šance na úspěch tak znovu nabírá na síle.

Autor: Lenka Kubáčová
Odesláním formuláře souhlasíte s podmínkami zpracování osobních údajů.