Jak často se o kouzelná slůvka, „mám tě rád/a“, dělíte se svým okolím? Komu je nejčastěji říkáte? Je pro vás snadné je vyslovit, nebo vám drhnou v hrdle? U každého je to jiné. Vše se odvíjí od bodu, ve kterém se momentálně ve svém životě nacházíme. V následujícím příběhu bych se s vámi ráda podělila o okamžik, který proměnil život mé kamarádky v každodenní zázrak. A slova „mám tě ráda“ se vrátila do jejího života v celé své kráse.
Před pár dny mi zavolala moje dlouholetá kamarádka Hanka. Úžasná a nádherná bytost, která již roky kráčí po cestě sebepoznání, cestě zpět sama k sobě.
Zněla šťastně a radostně. Víc, než obvykle. Zamilovala se. Nadšeně mi líčila, jak potkala muže svého života. Člověka, který také roky kráčí po cestě sebepoznání. Podle jejích slov byl na té cestě ještě o kousek dál, než ona.
To však nebyla ta největší proměna, která se v jejím životě udála. Jejich vztah, a především každý sám za sebe, si hned na samém počátku nově zrozené lásky, prošli zkouškou.
Okolí jim jejich lásku nepřálo. Nesouhlasilo s tím, že právě tihle dva lidé si k sobě našli cestu. A tak společně, i každý sám za sebe, čelili útokům zvenčí. Důvody, proč tuto vlnu nevole ve svém okolí vyvolali, nejsou podstatné. Důležité je to, co se stalo potom.
Hanka se svým přítelem sledovali tu bouři emocí tam venku. Hanka si najednou uvědomila, že se na vše dívá z obrovského nadhledu. Jakoby vše sledovala z velké výšky. Vše bylo najednou tak malinké a nicotné.
Ve víru všech těch událostí jí došlo, kolika zbytečnými věcmi se doposud trápila. Jak stále přemítala o chybách svých rodičů, své sestry, i chybách svých vlastních.
Vybavila si pocity viny, které zažívala, když si připadala nedostatečná pro své okolí. Promítla si všechnu tu zlobu, kterou cítila ke svým rodičům za to, jak se k ní kdy chovali. I strach s tím spojený.
Bylo to jako film, který se v její hlavě přehrál během několika krátkých minut. Vše jí najednou přišlo tak malicherné.
Náhle jí to došlo. Jsme tu jen na chvíli. Každý okamžik strávený zlobou, hněvem a pocity křivdy za to, že se k nám druzí nechovají, jak my od nich očekáváme, je promarněný čas.
Čas, který krademe sami sobě, na této krásné cestě životem. Čas, který stojí za to trávit láskyplně a radostně. Čas, kdy stojí za to si radostně užívat života. Dívat se kolem sebe a vnímat, každou buňkou svého těla, všechny krásy světa kolem nás i v nás.
Pocítila obrovskou úlevu. Temný závoj, utkaný z pocitů křivdy a bolesti ublížení, se rozplynul. Uvědomila si, že odpustila. Sobě, svým rodičům i mnohým dalším.
„A víš, co se stalo?“, zeptala se. Než jsem stihla odvětit, radostně pravila: „Zase říkám svým rodičům, mám tě ráda, mami, mám tě ráda, tati.“ Usmála se a dodala: „Prostě jen tak, mám obrovskou potřebu jim to říct, kdykoliv je vidím. A je to nádherný pocit.“
Cítila jsem radost a naplnění spolu s ní. Svým rodičům tuhle větu nebyla schopna říci dlouhé roky.
Věděla jsem, že během velmi krátkého okamžiku ušla ohromný kus cesty a byla jsem z toho nadšená. Z její duše spadl velký balvan, který ji tam tížil již mnoho let. A jak se zase o kousek víc uzdravila její duše, i její tělo se začalo uzdravovat.
Reagovalo takřka okamžitě. Od dětství trpěla onemocněním kůže. Její kůže se začala uzdravovat v těsném závěsu za ozdravnou kúrou, kterou prošly její duše a srdce.
I já jsem si kdysi prošla podobným procesem odpuštění a převzetí zodpovědnosti za svůj život. Přestala jsem vinit své rodiče a okolí. Ulevilo se mi tenkrát stejně, jako dnes Hance.
Pamatuji si, že když jsem poprvé po letech svoji mamku znovu objala a řekla jí: „Mám tě ráda, mami.“, úlekem lehce odstoupila. Nebyla na to zvyklá. Projevy emocí a objetí se u nás v rodině příliš „nenosily“. Dnes jsou naše obětí a slova „mám tě ráda“, běžnou a nádhernou součástí našeho života.
Stejně osvobozující byla moje cesta k mnoha dalším lidem, a v neposlední řadě k sobě samé.
Tak, jako je tomu u Hanky a mnohých dalších, kteří si touto zkušeností prošli. Přeji každému člověku na této planetě, aby takovou zkušenost udělal.
Říkat „mám tě rád/a“, je všeobjímající a naplňující pocit. Neodkládejte ta slova na zítra či na pozítří. Říkejte je každý den. Kolem každého z nás je mnoho nádherných bytostí, kterým stojí za to říci, mám tě rád/a.
Energie, kterou těchto pár slov šíří do světa kolem nás, je tak nádherná a úžasná, že je slovy jen obtížně popsatelná. Naplňte svůj život i život druhých touto nádhernou a radostnou energií, pro kterou stojí za to žít.
A věřte, že tato slova zahřejí i tam, kde jste přesvědčeni, že druzí přece z vašeho chování vědí, jak je máte rádi. Nebo ještě lépe. Právě tam vaše slova zahřejí mnohem více, než kdekoliv jinde.
Tento příspěvek bych ráda věnovala své milé kamarádce Hance, která mě k němu inspirovala. Je mou úžasnou inspirací na cestě životem již řadu let. „Děkuji ti, Hani, mám tě moc ráda!“
K zamyšlení
Kdy jste naposledy řekli svým rodičům: „Mám tě rád/a.“? Neodkládejte to, jsme tu všichni jen na chvíli. Máte-li prarodiče, pak se o tato slova podělte i s nimi.
Jak často říkáte svým dětem: „Mám tě rád/a.“? Čím častěji a bezprostředněji to svým dětem říkáme, tím lepší výbavu do života dospělých jim dáváme. Budou lépe připraveni lásku dávat i přijímat. Jejich svět se stane radostnější a barevnější. Udělejte to pro ně.
A jak jste na tom s těmito kouzelnými slůvky ve svém vztahu? Jak často si je s partnerem či partnerkou říkáte?
Rozhlédněte se kolem sebe a objevte lidi, kterým stojí za to říci: „Mám tě rád/a.“ Řekněte to a podělte se s nimi o tu všeobjímající, úžasnou energii, kterou v sobě tato slova nesou.