Jak se sebeláska vytrácí

Ukázka z eKnihy: Zrcadlo, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější

castle-694047_640

Pamatujete si z dětství pohádku Sněhurka a sedm trpaslíků? Královna stávala před zrcadlem a ptala se: „Zrcadlo, zrcadlo, řekni mi, kdo je v zemi zdejší nejkrásnější?“ A zrcadlo odpovídalo: „Jsi krásná, královno, ale Sněhurka je krásnější.“ Královnu to vždy rozzuřilo. Ale to, ani další děj pohádky, již není pro následující řádky důležité.
Co odpoví zrcadlo vám, když do něj ráno, večer či během dne nahlédnete? Koho v něm vidíte? A jak k oné osobě promlouváte? Jak silnou lásku k osobě, na niž hledíte v zrcadle, cítíte?

Ještě před pár lety, kdykoliv jsem pohlédla do zrcadla, příliš dobrého a krásného jsem neviděla. Dnes je tomu jinak. Proč? Pochopila jsem sílu a význam sebelásky a naučila se ji praktikovat ve svém životě.

Jeden člověk mi kdysi řekl, že se mám naučit mít se ráda. Ráda takovou, jaká jsem. Se vším, co se mi na sobě líbí i nelíbí. „Mít se ráda taková jaká jsem?!“, reagovala jsem překvapeně. „Ale to přece nejde! Jak mám mít ráda to, co se mi na sobě nelíbí?!“
Možná se i vám teď honí podobné věty hlavou. Je to přirozená reakce našeho podvědomí, pro které je to „cesta do neznáma“, a tak nám ji spontánně rozmlouvá. Co nám brání v sebelásce?

baby-743246_960_720

Jsme dokonalé bytosti
Když přicházíme na tento svět a vstupujeme do těla, ve kterém pak kráčíme tímto pozemským životem, milujeme se. Bezpodmínečně milujeme každou buňku svého těla. Přijímáme sami sebe takové, jací jsme. Cítíme upřímnou a čistou sebelásku. Těšíme se na cestu životem právě v tom těle, do kterého jsme se zrodili. Naše dětská mysl se intuitivně těší na to, jak bude objevovat svět tam venku i uvnitř sebe.

Na tento svět vstupujeme s vědomím, že jsme úžasné a dokonalé bytosti. S vědomím, že každý z nás je skvostný originál, který má na tomto pozemském světě své místo a důležitou roli. Nevíme, co to je, pochybovat o sobě a svých schopnostech či dovednostech. Tuto „schopnost“ si osvojíme díky vnějším vlivům až na cestě životem.

glow-1177383_960_720

Jak se rodí pochybnosti
Všechny pochybnosti, které se v nás rodí, přicházejí zvenčí. Lidé tam venku nám začínají říkat, co máme dělat, jak to máme dělat, co je pro nás dobré a co ne.
Zvenčí se také dozvídáme, na co máme talent a na co ne. Všimli jste si toho? Dokonce se zvenčí dozvídáme, zda jsme na něco připraveni, či nikoliv.

Od dětství slýcháváme, v čem jsme dobří a v čem ne. Na co se hodíme a na co ne. Rodiče nám vtloukají do hlavy, co máme v genech a co ne. Dělají to v dobré víře, že nám tím pomáhají. V přesvědčení, že nás tím chrání od případných zklamání a neúspěchů. Jsou přeci starší, mají více zkušeností. A navíc, jejich rodiče a blízké okolí to dělali také tak.

A proto slýcháváme věty typu:
„Hlavně se nechtěj živit rukama, máš je obě levé.“
„U nás jsme matematiku v genech nikdy neměli, tobě nejspíš taky nepůjde. Ty budeš spíš na jazyky.“
„Kreslit umíš hezky, ale na uměleckou školu to není.“
„Už ti to jde dobře, ale na vystoupení nejsi ještě připravený. Musíš víc trénovat.“
„Ty se zpívat nikdy nenaučíš, u nás doma máme všichni hudební hluch.“
A tak dále. Možná vám tam už teď naskakují věty, které jste slýchávali v dětství, nebo je svým potomkům sami říkáte. V NLP jim říkáme samo naplňující se proroctví. Tak dlouho slýcháme od druhých, jací jsme, na co máme a na co ne, až tomu uvěříme.

baby-and-dad-sleeping

Když je dětská duše zmatena
Dětská duše je zmatena a horlivě se snaží zorientovat v tom, co je dobré a co ne. Začíná se formovat dle představ lidí tam venku a své vlastní představy opomíjí. Dochází k deformaci našeho pravého Já.

Začínáme pochybovat, zda jsme dost dobří, abychom v tomto světě obstáli. Dost dobří, abychom se zavděčili všem tam venku. Pod vlivem vnějšího světa více a více vnímáme „své vlastní nedostatky“.

Náš vnitřní kritik se probouzí a v plné síle se hlásí ke slovu. Vnitřní kritik to je náš strach. Strach ze selhání, strach z odmítnutí, strach, že neobstojíme, nebudeme pro tento svět dost dobří. Strach z…. Doplňte si každý sám.

A tak se sebeláska z našeho života pomalými kroky vytrácí. A s ní i sebeúcta a sebevědomí. Přestáváme si být vědomi sami sebe, přestáváme si vážit sami sebe takových, jací jsme. Začínáme formovat obraz toho, jací bychom chtěli být. A propadáme smutku z toho, že takoví nejsme. Zaměřujeme se na to, co nám dle našich přesvědčení schází. Přestáváme si vážit darů, které si v sobě neseme, nevidíme je.

brain-605556_960_720

Autopilot na vyhledávání chyb
V našich hlavách se pevně ukotvuje program na vyhledávání vlastních chyb a nedostatků. Namísto, abychom při pohledu do zrcadla uznávali a oceňovali sami sebe, bedlivě se zkoumáme a přemýšlíme, co by na nás mělo být lépe a jinak.
Začínáme se více kritizovat a méně chválit. Podvědomě se nehezky titulujeme, aniž bychom si to uvědomovali.

To, jak se vidíme, je návyk v naší hlavě. Neustálé srovnávání se s ostatními, upínání pozornosti k tomu, co nám ještě chybí, co je na nás špatně, strach z toho, zda obstojíme, v nás umocnil program na vyhledávání chyb. Zvyk, který automaticky opakujeme každý den, a tak se na sebe díváme stále stejnýma očima.

Když tento zvyk změníme, vytvoříme si nový a ten starý necháme ochabnout, uvidíme jednoho dne v zrcadle úplně jiného, nového člověka. A přesto to stále budeme my, jen přes jiný filtr přesvědčení ve své hlavě.

face-66317_960_720

Mám se rád/a, ale…
Možná si říkáte: „Já se mám rád/a. Umím se pochválit a jsem se sebou vcelku spokojený/á.“ Pak se odmlčíte a vzápětí jedním dechem dodáte, co všechno si přejete, aby na vás, nebo ve vás, bylo jinak. Spustíte výčet povahových rysů, o kterých si myslíte, že je nemáte a měli byste mít, upozorníte na všechny „vady krásy“, o kterých si myslíte, že je vaše tělo má. A na závěr znovu zopakujete, že i tak se máte vcelku rádi.

Pokud jste se našli ve výše uvedeném popise, pak jste na tom lépe než ti, kteří se vyhýbají pohledu do zrcadla, aby tam náhodou nezahlédli svoji tvář. K plné sebelásce a přijetí sebe sama vám pár kroků ještě zbývá, ale jste na dobré cestě. Pokračujte a nechť jsou vám následující řádky inspirací a usnadněním cesty sebelásky a sebepřijetí. Neb sebepřijetí je nedílnou součástí sebelásky.

lev1

Učme se ze světa zvířat
Nádherným příkladem čisté sebelásky jsou zvířata. Pouhým sledováním toho, jak jsou sama se sebou spokojena za každých okolností, se máme příležitost mnohému naučit.

Všimli jste si, že zvířeti můžete tisíckrát zopakovat, že je ošklivé, budižkničemu a nikam to nedotáhne, a nic to s ním neudělá? Nejspíš si řeknete: „Hm, to bude tím, že mi nerozumí.“ Ne tak docela. Zvířata nemají ego a ani to, čemu u lidského plémě říkáme intelekt. A tak nepřemýšlí nad tím, jaká by měla být a co by měla dělat jinak, aby se svému okolí zavděčila. Za každé situace zůstávají sami sebou. Bez ohledu na okolní svět, žijí celý život s vědomím, proč na tento svět přišla, co je jejich úkolem a jakou tady mají roli.

Netrápí se tím, kdo vlastně jsou. Ona to vědí. Stejně, jako jsme to věděli my, když jsme vstoupili na tento pozemský svět. Po celý svůj život zůstávají radostní a hraví. Za předpokladu, že je lidská ruka nepřiměje k deformaci jejich radostného bytí.

Teď už víte, jak snadno se na cestě životem vzdálíme sami od sebe, od svého pravého Já. Vždy však existuje cesta zpět. Je jen na nás, zda se pro ni rozhodneme či nikoliv. Svobodnou volbu máme po celý svůj život, stačí ji jen vědomě využívat a vykročit směrem k podstatě svého bytí.
V následující kapitole se podíváme na zázraky, které nám znovu nalezení sebelásky a její praktikování v každodenním životě přinese.

K zamyšlení
Čeho si na sobě nejvíce vážíte?
Co na sobě a svém životě nejvíce oceňujete?
Kdy jste se naposledy za něco pochválili? Za co konkrétně to bylo?
Jaké myšlenky vám běží hlavou, když zahlédnete své Já v zrcadle? Tiše je sledujte a vnímejte, jaké pocity ve vašem těle vyvolávají? Jsou příjemné, nebo máte potřebu od nich utéci?

 Chci eKnihu

Autor: Lenka Kubáčová

 

Líbil se vám článek? Odebírejte další články a inspirace z webu emailem.

Klikněte na tlačítko a přihlaste se k odběru.